Český horský pes je nejmladší české národní plemeno, dosud neuznané mezinárodní kynologickou organizací FCI. Začátek historie českého horského je určen datem 12.8.1977. V tento den se v chovatelské stanici Třeboň – Kopeček narodilo prvních sedm štěňat, vzniklých záměrným křížením feny slovenského čuvače Galky a černobílého tažného psa jménem Leif, dovezeného z Athabasky.
U zrodu plemene stál p. Petr Hanzlík, pozdější dlouholetý předseda Klubu českého horského psa. Jeho záměrem bylo vyšlechtit vytrvalého, otužilého a nenáročného psa, dobře ovladatelného a všestranně využitelného, mimo jiné i jako psa tažného, vhodného k zapřahání do saní. Ke křížení ho přiměla absence severských tažných plemen (malamut, husky, samojed) v tehdejším Československu a neúspěšné pokusy zapřahat do saní jiná zde chovaná plemena, především německé ovčáky.
Jméno dostalo nové plemeno podle místa vzniku a využití: ČESKÝ – vzniklo v Čechách, HORSKÝ – vhodný do horských a podhorských oblastí a PES už jen logicky doplnil celý název podle druhu zvířete. Jako národní plemeno byl český horský pes zaregistrován v roce 1984. Na své mezinárodní uznání plemeno dosud čeká.
Začátky jeho chovu byly poznamenány malým počtem chovaných jedinců a tudíž i úzkou příbuzenskou plemenitbou. Opakovaný pokus o využití Leifa v chovu se nepodařil, proto byli jeho potomci dál kříženi pouze mezi sebou. Noví majitelé štěňat byli pečlivě vybíráni tak, aby byl předpoklad aktivního využití psů a jejich pozdějšího začlenění do dalšího chovu. Díky této systematické práci se čeští horští psi postupně dostávali do povědomí veřejnosti a díky nim u nás začal vznikat saňový sport, jehož průkopníky se majitelé českých horských psů stali. Klub českého horského psa byl i organizátorem prvních závodů psích spřežení na našem území.
Požadované vlastnosti českých horských psů byly ověřovány nejen při závodech, ale především při expedičních výpravách. Po úvodním testování psů na Šumavě a v Krkonoších první expedice vyrazila v roce 1982 do Nízkých Tater. Tam skupina kolem Petra Hanzlíka prověřovala kromě psů i výstroj a výbavu vhodnou pro mnohem delší a náročnější výpravy. Pravou prověrkou psů i lidí se staly dvě expedice do tehdejšího Sovětského svazu, první z nich v roce 1989 za Polární Ural. Po ní následovala expedice do oblasti zamrzlého Bajkalského jezera. V obou výpravách obstáli psi i lidé na výbornou.
Největší rozmach zažil český horský pes v devadesátých letech minulého století. Zvýšil se počet chovaných jedinců, příbuznost u chovných párů se podstatně snížila. Pro oživení plemene a další snížení příbuznosti, včetně všech negativ s ní přicházející, se přistoupilo k přikřížení dalších vybraných plemen. Odchovaní jedinci, stejně jako jejich potomci, byli v dalším chovu pečlivě sledováni.
Díky zvýšení počtu chovaných zvířat přestal být český horský pes postupně využíván pouze jako tažný saňový pes a stal se opravdu psem všestranně využitelným. Uplatnil se v zemědělství jako pes pastevecký, několik psů složilo záchranářské zkoušky. Ve služební kynologii lze využít českého horského psa jako dobrého stopaře nebo v činnostech zaměřených na poslušnost. Při své dobré pohyblivosti se uplatňuje v agility, přátelská povaha z něj dělá psa vhodného pro canisterapii. Nošení nákladů nebo tahání břemen mu nedělá potíže. Stále častěji se uplatňuje v rodinách jako dobrý společník a spolehlivý hlídač.
Pro svůj temperament a vytrvalost vyžaduje dostatek pohybu, proto je mu dobře u sportovně založených lidí. Dobré osrstění a otužilost ho předurčily k trvalému pobytu venku, do bytu nelze českého horského psa doporučit.
Chov českého horského psa je řízen Klubem českého horského psa, který je garantem dalšího šlechtění plemene. Kromě chovatelské činnosti klub pořádá výstavy, závody a různá setkání. O své činnosti informuje členy v klubovém zpravodaji Spřežení.